Musíme si pomáhat...

Usilovně přemejšlim nad nějakym rozumnym zhodnocení dnešního dne... takový docela rozporuplný pocity z něj mám... a co s tim lepšího, než se o to podělit...?
Dneska sme byly se školou v dětskym domově ve Stránčicích. Naše škola totiž každej rok před vánocema pořádá charitativní trhy a peníze z nich pak dobrovolníci předaj dětem právě z tohodle zařízení. A já letos měla to štěstí bejt mezi nima. Začlo to dost zvláštně, protože když sme tam přišly zjistila sem, že to nejsou jenom děti opuštěný, ale i s různejma postiženíma a trošku sem se bála svojí vlastní reakce na ně... a ta vrchní sestra co nás tam provázela mi taky moc sebevědomí nedodala, protože nás uvítala větou, že kdyby se nám někomu udělalo nevolno, že se nemáme stydět a jít ven, že tam dokonce už i pár lidí omdlelo... Ale nakonec to bylo v pohodě:) Byly tam děti do 6ti let, a pak taky nějaký starší který byly ale tak postižený že jejich mentální věk odpovídal taky tak těm šesti... Asi nejvíc na mě zapůsobil příběh chlapečka, kterýho jeho máma nedopatřením zapálila v kočárku, tim že jí tam spadnul nedopalek cigarety a pak ho eště dala do děcáku. Špatně viděl a celou hlavičku měl zjizvenou a neměl ani vlásky.... celý to bylo dost ponurý a smutný.... ale pak nás pustily do herny s pár dětma, který nebyly zas tak moc nemocný a my si s nima mohli hrát, což bylo naprosto nepopsatelný, prostě skvělý... Ty děti hned jak nás viděli, zasvítily jim kukadla a okamžitě se začli představovat a od první chvíle sme všichni byly tety a strejdové a furt se chtěli mazlit a dělat letadlo:) a když sme odcházeli, pár jich dokonce brečelo... a v tu chvíli to bylo fakt nádherný a mě se votamtad ani trošku nechtělo... Ale když sem došla domů, tak nějak to na mě dolehlo... Uvědomila sem si že ty krásný, hodný a veselý děti vlastně nikoho nemaj... že měl někdo to srdce přivést je na svět jenom kvuli 17ti tisícům porodnýho a pak je prostě odložil... ale i přes tuhle pozdější mírnou depku sem za takovouhle příležitost a zkušenost hrozně ráda a sem si jistá že na ty dětičky jen tak nezapomenu... a určitě se budu snažit pomáhat dál, protože oni si to zaslouží:*